KONEC II. SVĚTOVÉ VÁLKY V ÚJEZDCI A TĚŠOVĚ
Zapomenuté příběhy z osvobození Těšova
Urputné osvobozovací boje se odehrály ve dnech 26. až 29. dubna 1945 i v Těšově. V té době samostatné vesnici, dnes místní části Uherského Brodu. Fronta se zde během čtyř dnů několikrát otočila a obyvatelé Těšova prožili bezpočet dramatických chvil, při nichž zemřelo i několik místních občanů. Některé z nich si připomeneme.
Ve čtvrtek 26. dubna se od rána bojuje o sousední Uherský Brod a vzrůstá provoz na místní silnici ve směru na Luhačovice. Ustupující Němci se snaží vybudovat ve vesnici záchytné obranné pásmo. Kolem šesté hodiny navečer vyhazují do povětří železniční most přes řeku Olšavu. Těšovem otřásl silný výbuch, tlak vzduchu poškodil střechy obytných stavení i hospodářských budov v celé dolní části dědiny. Domky poblíž mostu byly víceméně rozbořeny. V noci byl dalším výbuchem zničen i dřevěný most, kterým vedla cesta do polí směrem k šumické silnici. Ve vesnici je vykopáno několik protitankových příkopů a barikád. Následujícího dne brzy ráno posilují Němci své strategické obranné postavení o dva tanky. V devět hodin ráno přilétají ruská letadla a bombardují německé vojáky, rozložené podél staré silnice vedoucí od Uherského Brodu. Bomby dopadají i na místní usedlosti, vesnice je navíc po celý den ostřelována ruským dělostřelectvem.
„Kolem se ozývaly výbuchy, bylo to hrozné. Nejsou to moc příjemné vzpomínky," uvedla Hradišťanka Josefa Hrabovská.
Kolem šesté hodiny večerní útočí za podpory tanků ruská pěchota. Útok je veden ze dvou stran od Uherského Brodu a od Šumic. Palba z kulometů a automatů se stupňuje, ruské tanky ostřelují těšovskou školu. Rusové vnikají do vesnice, Němci rychle ustupují a stahují se do sousedního Újezdce. Lidé vybíhají ze sklepů a různých úkrytů a začínají slavit konec války. Vybíhá i Cyril Jančář, sedlák z čp. 58, který v první světové válce bojoval v Rusku, kde si osvojil několik ruských frází. K jeho hospodářství patřili neodmyslitelně také koně a dnes už se nedovíme, zda právě tyto důvody vedli k tomu, že odjel s ruskými vojáky do Uherského Brodu, kde pomáhal vozit klády na provizorně budovaný most, neboť ten původní přes řeku Olšavu směrem k Nivnici vyhodili ustupující Němci do vzduchu. Těžko tak soudit, zda jel dobrovolně nebo byl přinucen. Události však dostaly dramatický spád, neboť pozdě večer pronikli Němci znovu do vesnice a po celou noc je slyšet nepřetržitá střelba. Nic netušící Jančář se společně s pacholkem Josefem Mikulcem vrací kolem druhé hodiny po půlnoci s povozem domů, když na něj ze tmy křikne německá hlídka: „Halt!" Jančář se nachází pouhých několik desítek metrů od svého stavení, a patrně ze strachu nezastaví, ale naopak švihne bičem do koní a snaží se německým vojákům ujet domů. Nocí vyštěkne dávka ze samopalu, Jančář je na místě mrtev. Mladý Mikulec sedící vzadu má více štěstí. Přestože je postřelen do nohy, skutálí se z povozu do příkopu a nehnutě leží. Po zbytek noci se plazí humny a zahradami domů do Újezdce, díky čemuž si zachrání život, pouze doživotně zmrzačená noha je mu připomínkou tragické události. Paní Anna Jančářová (snacha), čp. 58, vzpomínala: „Jeho tělo muselo zůstat ležet pro výstrahu na návsi, vlastně přímo před naším domem. A i když Němci ustoupili, nemohli jsme jej kvůli dělostřelecké palbě odnést. Bylo zajímavé, že od krku do pasu byl rozstřílený, ale na obličeji neměl ani škrábnutí."
Ve stejný den, 27. dubna, se odehrála na jiném místě vesnice další dramatická událost, kterou popsal ve svých vzpomínkách František Červenka, čp. 17: „U řezníka Běťáka na dvorku leželi dva němečtí vojáci. Starý, který už byl mrtvý, druhý mladý, sotva šestnáctiletý. Ten ležel na zádech, měl rozstřílené břicho, byly mu vidět střeva a velice se trápil. Rukama si je držel a neustále volal: "Mutti, mutti! Můj otec zahlédl ruského vojáka a chtěl, aby zavolal doktora a pomohl mu. Voják ale odvětil: Ten musí dlouho umírat! Pak si to rozmyslel a střelil ho do hlavy. Leželi tam až do 1. května, než je pochovali."
Pro náš příběh je důležitá ještě jedna situace, která se odehrála nedaleko následujícího dne. Kousek od hlavní silnice zasáhli Němci pancéřovou pěstí ruský tank, který začal hořet. Pamětníci tvrdí, že tři z ruských vojáků (kronika uvádí vojáky dva) v tanku uhořeli, zbývající člen posádky běžel v šoku do polí. Jejich ostatky se údajně vešli do jediné plachty.
Teprve v noci ze 30. dubna na 1. května se fronta posunula směrem k Luhačovicím a místní obyvatelé začali odstraňovat vzniklé škody. Zvláštní četa pátrala v lese a polích po padlých vojácích. Zabití Němci se pohřbívali hned na místě nálezu, bylo jich na těšovském katastru zakopáno celkem deset. Některé padlé vojáky si Němci navíc pohřbili sami. Padlí Rusové byli svými spolubojovníky sváženi do Uherského Brodu, kde byli pohřbeni společně. Z neznámého důvodu byl jeden z uhořelých tankistů pohřben na návrší nedaleko kapličky sv. Anny, což by mohlo vysvětlovat rozpor mezi pamětníky a kronikou, protože do Uherského Brodu byli odvezeni pouze dva mrtví ruští vojáci (jak uvádí kronika).
Paradoxem zůstává, že prakticky na tom samém místě zvaném Na skalce (naproti dnešní ulice Svážná pozn. aut.) byli pohřbeni i oba výše zmiňovaní němečtí vojáci. Stalo se to díky návrhu Františka Červenky, který měl za to, že i mrtví Němci mají právo odpočívat kousek od posvátného místa, které jim svým způsobem nahrazuje hřbitov. Zarputilí nepřátelé tak dnes leží takřka ve společném hrobě, spojeni paradoxním zásahem osudu či snad dokonce boží vůlí a tady by náš příběh mohl skončit, ale nekončí… Každým rokem se na místě pochovaných vojáků objevovala kytička polního kvítí, kterou tam pokládala jedna zdejší obyvatelka. Tvrdila, že i oni mají matky, které netuší, kde jejich synové spočívají, a že si zaslouží, aby na ně alespoň někdo vzpomenul. V 50. letech se o její aktivitu údajně začala zajímat tehdejší SNB (Sbor národní bezpečnosti), snad i někteří horliví spoluobčané a kytičky se na hrobě přestaly objevovat. Z povědomí lidí pomalu mizel i náš příběh a dnes už si nikdo z žijících nepamatuje, kde přesně Na skalce se pohřebiště nachází, a tak je docela možné, že občas nevědomky chodíme po jejich hrobě…
Podle článku autora Radovana Jančáře ve Slováckém deníku.